Japonské kuchyni jsem propadla před několika lety. Fascinují mě na ní její pro nás neznámé chutě a vůně a to ani nemluvím o tom, jak je japonské jídlo zdravé. No posuďte sami, nevypadá to lákavě? Abyste si mohli dopřávat japonskou kuchyni, nemusíte být ani bohatí, ani příliš zruční v kuchyni a příprava jídla vám nezabere mnoho času. Nevěříte?
zkanji - podceňovaný velikán
Možná studujete japonštinu delší dobu. Možná jste vyzkoušeli nesčetné množství programů, které vám mají studium usnadnit nebo nějakým způsobem doplnit. Možná jste narazili právě na zkanji, ale okamžitě jste tento program zavrhli, protože v porovnání s některými svými alternativami působí uživatelské rozhraní zkanji na první pohled poněkud děsivě. Přesto je zkanji jedna z nejmocnějších freewarových aplikací ke studiu japonštiny, na které můžete narazit.
Klidná bouře - Novoroční koncert Česko-japonské společnosti 2015
A konečně je to tady, přichází moderátoři - Japonka a Čech v tom správném duchu česko-japonské spolupráce. Paní moderátorka mě okamžitě uchvátí. Je to ten typ Japonky, o které byste se nebáli tvrdit, že by mohla být matkou, ale stejně byste se zdráhali hádat, že jí je více než čtyřicet. Na druhou stranu, je to Japonka, takže by jí klidně mohlo být kolem padesáti a pořád by mohla vypadat stejně skvěle.
Že jsem snad naznačila, že se budu s tou Koreou krotit? Ale to byste přišli o historicky první knižní recenzi na této stránce. Čtenářský zážitek, který bych vám zde ráda přiblížila, inspirovala krátká přednáška paní docentky Löwensteinové, jíž jsem zmiňovala ve svém předchozím článku.
I Munjolův Básník nabízí vskutku netradiční čtenářskou zkušenost. Jedná se o poměrně útlou historickou fikci, která se snaží vykreslit život dnes velmi známého korejského básníka z 19. století, Kima Sakkata. Tento básník, vlastním jménem Kim Pjongjon, je postava opředená mnoha legendami a protichůdnými názory, které autor dovedně rozehrává ve prospěch vlastní prózy.
Jako čtenáři se na úvod stáváme svědky dramatické chvíle, kdy Pjongjonův otec posílá své potomky pryč, aby se vyhnuli trestu, který měl tuto aristokratickou rodinu stihnout v důsledku zločinu, jehož se dopustil Pjongjonův dědeček. A tak dva synové rodiny Kim stráví pár let jako synové otroka, který jim dříve sloužil. Jako potomci zrádce jsou ale nakonec omilostněni a Pjongjon i jeho starší bratr se mohou vrátit zpět k otci a matce. Ačkoliv si však zachovají své životy, cejch potomků zrádce jim zůstává. Jak se z příslušníka padlé aristokratické rodiny stane potulný básník s pověstí velkého nekonformisty a sukničkáře, se dozvídáme s plynutím příběhu.
Čím je však I Munjolův přístup nevšední? Odvážím se tvrdit, že I Munjolův vypravěč vlastně tolik nevypráví, jako spíš analyzuje. Analyzuje autentické, sporné i autorem vymyšlené legendy a historické prameny vztahující se k básníkově osobě a prostřednictvím těchto analýz posouvá proměnlivým tempem samotný příběh. Své závěry představuje čtenářům jako domněnky, ale přesto si svým způsobem žádá, abychom jim přikládali více důvěry než jiným. Vypravěč je životopisec, který snad z povahy jeho údělu líčí mnohé peripetie básníkova života jen ve vágních obrysech. Neosobnost těchto pasáží má však zajímavý efekt. Vypravěč je totiž také hloubavý komentátor a tam, kde šetří detaily a zápletkami, rozhodně nešetří úvahami. A ve chvílích, kdy je dějovost zatlačena do pozadí, se čtenáři nabízí mimořádný prostor se na takové úvahy soustředit.
Kdybych se měla o I Munjolově stylu psaní (v této konkrétní próze) vyjádřit způsobem, který by mohl být bližší těm z nás, kteří se zabývají japonskými studii, zmínila bych Ibuseho a Akutagawu - Ibuseho pro velmi rafinované míchání historie a fikce v jeho historických novelách "Vlnění válečných let" a "Příběhu trosečníka Johna Mandžiróa" a Akutagawu pro jeho hrátky s perspektivou a spolehlivostí jeho vypravěčů a postav. Zejména zrada Pjongjonova děděčka je v Básnikovi zobrazena z mnoha rozličných úhlů pohledu, zabarvená morálními stanovisky konkrétních postav.
Je možná chybné tvrdit, že se I Munjolův román zabývá básníkovým životem. Sám vypravěč konstatuje, že skutečnou látkou jeho líčení a úvah je básníkova poezie. A skutečně se o tom, co poezie může být a znamenat, dozvíme mnoho.
Román mimo jiné nabízí velmi dovedné vyobrazení společnosti Čoson první poloviny 19. století. Osobně nejvíce mě zasáhla poměrně obsáhlá diskuze o loajalitě vůči rodině a vůči státu a o důsledcích, které přináší konflikt mezi těmito dvěma stanovisky. Mají synové právo soudit činy svých otců a případně jít proti nim? Zdá se, že nelze najít skutečně uspokojivé řešení, které by vedlo k minimálním škodám a relativně šťastnému konci. Z našeho pohledu se možná nabízí otázka: "Nezradil Pjongjonův dědeček svým způsobem svou vlastní rodinu? Nemají tudíž právo stavět se do opozice jeho činům?" V myslích tehdejších Korejců asi záleželo na specifické motivaci k takovému odporu. "Sobecká" snaha navrátit slávu rodu nebyla jako odůvodnění přijatelná.
Ale vždyť je to román o básníkovi, tak proč téměř nemluvím o poezii? Nebojte se, poezie je tam dost, i když ne tolik, kolik jsem očekávala. Ne všechna je skutečně Pjongjonova a mé znalosti korejské poezie jsou nulové, takže nedovedu říct, co autor přidává ve prospěch vlastního vypravěčského záměru. Ti z nás, kteří jsou zvyklí na japonské tanka a haiku, shledají některé básně v této knize jiné a osvěžující, některé pak poněkud umělé a nepřirozené v závislosti na tom, ve kterém bodě básníkovy cesty se budeme nacházet. Setkáme se zde s formálními a didaktickými básněmi, básněmi lidovějšího a často vulgárního charakteru, básněmi plnými jazykových experimentů, účelnými básněmi propagujícími určitou ideologii a s poezií pro samotnou poezii. V tomhle smyslu kniha funguje jako skvělá iniciace do světa poezie jako takové.
Českému čtenáři je dostupný překlad paní docentky Löwensteinové z minulého roku (2014), který obsahuje velmi informativní doslov. Samotný text je opatřen příležitostnými poznámkami, ve kterých mimo pouhé vysvětlivky najdeme i komentáře, což v kontextu celého díla dle mého názoru ještě umocňuje hru, kterou s námi autor hraje. Případní zájemci si mohou přečíst její článek, který toto dílo rozebírá daleko důkladněji, než si zde mohu dovolit já. A pokud máte zájem o volně dostupný anglický překlad, ten naleznete zde.
Na závěr bych řekla, že Básník definitivně představuje pro čtenáře výzvu jak stylem psaní, tak obsahem. Člověk, který se vyzná v reáliích korejské literatury a historie, bude celou knihu prožívat pravděpodobně velmi odlišně. Není to příběh, který by se četl vyloženě hltavě. Na druhou stranu je na něm cosi nepopsatelně podmanivého, co mě jednou určitě přiměje k tomu ponořit se do jeho stránek znovu - snad až budu zase o něco vzdělanější.
Je to s více než
týdenním zpožděním, kdy se konečně odhodlávám psát o zahajovacím gala koncertu
Korejských dnů 2015. Není to proto, že bych z té akce byla nejméně nadšená, ale
spíše tím, že nemám valnou víru ve své schopnosti vyjadřovat se o hudbě nějak inteligentně.
Do kulturního domu
naproti krajskému úřadu v Ostravě vcházím s nejistotou, která si pohrává s
klubkem nervózní energie někde v oblasti mého žaludku. Protože oproti
předchozímu roku Janáčkova filharmonie trochu pozměnila způsob prodeje lístků,
bojím se, že nakonec dojdu i na špatné místo a z koncertu nebude nic. Uklidňuje
mě až první pohled na vlny Korejců kolem - méně než loni, ale dost na to, abych
si byla jistá, že jsem tu správně.
Jak jste mohli
vyvodit z mých předchozích článků, jsem strašně nenažraný člověk, a tak hned
pocítím další vlnu úlevy, když vidím stůl, kde prodávají občerstvení. Hledám něco alespoň zdánlivě korejského, ale
bohužel nic nenacházím (o den později se dozvím, že tam někde něco měli -
příští rok musím být trpělivější). Posléze se usadím v zadní části sálu -
nejprve mě trochu mrzí, že jsem nemohla být blíž, ale zapomněla jsem, jak moc
hlasité orchestry dovedou být, takže jsem nakonec za své místo víc než ráda.
A už přicházejí
moderátoři - Češka a Korejec, jejichž jména si nepamatuji, i když se
pravděpodobně představovali. Nikdy jsem neuváděla žádnou akci, ale zdá se mi,
že i na těch naších středoškolských se do poznámek hledělo znatelně méně.
Každopádně to je moc roztomilá dvojice. Chudák chlapec (vím, vzhled je
zavádějící, ale nechme to takhle) se
tváří, že byl do své role donucen nějakou obzvláště nepěknou výhrůžkou, a
rychle drmolí, co má na papíře, tvrdě odhodlán nenavazovat oční kontakt s
diváky. Vystřídá se ještě několik důležitých lidí a je nám připomenuto, jak
významní jsou korejští investoři v Moravskoslezském kraji.
Výhled mám krásný až
do chvíle, kdy si přede mne sedne vyšší pán a vytvoří tak nepřekonatelnou
překážku mezi mýma očima a prostřední částí sálu. To ani tak nevadí, dokud se všechno odehrává
na vyvýšeném pódiu. Jenže teď nastupuje zahajovací akt - tradiční korejský
tanec v podání Oyun Dance Group pod vedením taneční mistryně Lee Kyunghwa -
který se samozřejmě vzhledem k náročnosti na prostor odehrává pod pódiem. Jsem
tedy odkázaná k různým, ne moc efektivním pokusům vychýlit hlavu tak, abych
viděla, co se odehrává v centru veškerého dění.
Ačkoliv je tímto můj
estetický zážitek trošičku narušen, musím uznat, že výkon tanečnic je velmi
působivý. Jejich pohyby se zdají téměř manipulovat s gravitací. Chvílemi se
pohybují pomalu a s lehkostí listů v jemném podzimním větru, jindy jsou jejich
pohyby prudké a dramatické. Člověk musí obdivovat, jak synchronizovaně dovedou
kouzlit se svými vějíři - jak nenuceně se zformují do jednoho obrovského květu
nebo se pohupují v jedné velké vlně napříč celým sálem. Ačkoliv se tady asi
vyjadřuji záplavou všemožných klišé, tento tanec je skutečně velmi jemný a
uklidňující.
To samé nelze tvrdit
o tom, co následuje. Tanečnice se vrací, vějíře nahrazeny bubínky u pasu. Toto
vystoupení si nesmlouvavě žádá pozornost. Rytmy jsou překvapivě divoké.
Tanečnice z dálky vypadají jako mladinké slečny, ale později zjistím, že jsou
to vesměs paní s letitými zkušenostmi, není se tedy asi třeba tolik divit, jak
nesmírnou kontrolu nad pohyby svého těla mají. Zpětně naopak žasnu nad
nevinností, která vyzařovala z jejich vějířové tance, i když mé osobní
preference jsou blíže divokosti a nevázanosti tance druhého.
Konečně nastupuje
Janáčkova filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Förstera. Možná to je tím
odstupem, se kterým píši, ale jsem přesvědčená, že změnili pořadí skladeb v
programu a zahajují svůj výstup koncertem pro orchestr jihokorejského
skladatele Chang Eunho. Stejně jako loni jsem toho názoru, že korejští
skladatelé používají spoustu zajímavých zvukových experimentů, ale nejsou
příliš melodičtí. Musím přiznat, že se mě tato skladba v kombinaci s přítmím
sálu poměrně úspěšně snaží uspat. Velmi
však oceňuji jednu obzvláště dramatickou pasáž a trochu mě proto mrzí, že se mi
tuto skladbu nedaří nikde dohledat a poslechnout znovu v bdělejším stavu.
Naprosto vzhůru a
plná zvědavé energie jsem ve chvíli, kdy před pódium dovezou nádherné černé
křídlo. Hraje se Chopinův koncert pro klavír a orchestr č. 2. K objektu mého
neskrývaného obdivu si sedne mladý klavírista Kim Won. Osobně mám s klavírem
jen malé zkušenosti, ale musím říct, že žasnu nad rychlostí a přesností pohybu
jeho rukou. A samozřejmě ne zcela tiše závidím. V tomto vystoupení je citu
minimálně stejně tolik jako techniky, a tak ačkoliv stále cítím únavu, jsem
odhodlaná bojovat a vychutnat si každý tón.
Bohužel brzy nastane
chvíle, kdy se musím smutně rozloučit s milovaným křídlem, ale mé zklamání
opadne, když přinesou malý podstavec s bubínkem janggu. Muž, který na něj
hraje, sedí na zemi. To a jeho tradičnější oděv vytváří zvláštní kontrast se
zbytkem orchestru. Back into/Out of pro janggu a orchestr skladatelky Cho
Eunhwa je opět tím typem skladby, který nekompromisně ovládne pozornost
posluchače a nepoleví až do toho dramatického závěru, kdy si posluchač vydechne
a je mu dovoleno odejít. Obzvláště poslední minuta udělala z celého koncertu
vysloveně nezapomenutelný zážitek.
Obecně musím říct,
že filharmonie je pro mě vždycky zkušenost, která dozrává až v mých
vzpomínkách. Mé nadšení roste ve chvíli, kdy začnu nad celým vystoupením více
přemýšlet. V průběhu samotného koncertu si vždycky projdu momentem, kdy si
říkám, že příští rok to snad radši oželím. Ale ještě dříve, než dojedu zpátky
domů, vím, že příští rok půjdu znovu.
Na závěr dokládám krátké video, které mi můj mobil milostivě dovolil pořídit o dva dny později v knihovně, kde proběhla obě zmiňovaná taneční vystoupení podruhé, upravená pro menší prostory.
Uvědomuji si, že
jsem už s tou Koreou docela otravná, ale co se dá dělat, je teď prostě nějak
akčnější - alespoň tedy v mém okolí. V pondělí 12. 10. 2015 jsem měla možnost
účastnit se přednášky paní docentky Miriam Löwensteinové, která působí na
Univerzitě Karlově v Praze. Přednáška se konala opět v Ostravském muzeu.
Ačkoliv občas při
svém studiu zakopnu o korejská témata, nemohu tvrdit, že bych toho o korejské
kultuře - obzvláště té tradiční - mnoho věděla. Přednáška byla pro potřeby
takové popularizační akce, jako jsou Korejské dny, velmi dobře koncipována.
Paní docentka ve svém velmi energickém vyprávění pokryla široké spektrum témat
týkajících se letitých korejských tradic i moderních trendů a poskytla zvídavým
jedincům mnoho inspirace pro další bádání na vlastní pěst. Obsah celé přednášky
si zde opakovat samozřejmě netroufnu, ale ráda bych zmínila několik věcí, které
mě zaujaly, a tak vás třeba nalákala, abyste si na nějakou přednášku této
neuvěřitelně charismatické ženy také někdy zašli.
Paní docentka
přednášku uvedla tím, že nemá ráda slovo "střípky" - člověk pak
očekává něco roztomilého nebo kuriózního. Střepy mají různý tvar a hodnotu a to
stejné platí i pro všechny aspekty korejské společnosti. Z toho tedy asi
vyplývá, že kdykoliv nahlížíme na jinou společnost, neměli bychom čekat jen
tajuplnou (vzrušující, ale převážně neškodnou, naší realitě vzdálenou) exotiku.
Možná je to z mé strany banální konstatování, ale přiznejme si, obzvláště my
japanisté občas musíme bojovat s tendencemi idealizovat (nebo naopak démonizovat) zemi, kterou sami
studujeme. Celkově mě velmi zaujal postoj, který se zdá paní docentka ke Koreji
chovat - velmi kritický, ale stále
láskyplný a plný fascinace.
Dnešní Korejci
údajně žijí pro úspěch a peníze. Toto téma se na přednášce stihlo rozebrat asi
nejvíce, ačkoliv vzhledem k časovým možnostem nic nemohlo jít do skutečné
hloubky. Podobně jako Japonci se i Korejci museli vypořádat s řadou komplexů
vůči zahraničí. Dokud se od zbytku světa měla Korea co učit, měli být Korejci
vůči cizincům velmi úslužní. Poslední prezident prý prohlásil, že se Korea
světu již vyrovnala a že se tedy nemají proč komu klanět. V posledním
desetiletí se tedy chování Korejců velmi změnilo.
Potřeba vyzařovat
úspěch v životě je v Koreji pravděpodobně ještě silnější než v Japonsku - k
tomu se váže řada věcí, mimo jiné i pro Jižní Koreu pověstné plastické operace.
O těch jsem si na přednášce měla možnost poslechnout víc, než jsem asi chtěla
vědět, a tak mě nechte jen říct, že operace očních víček mi po pondělku již
nepřijde vůbec děsivá.
Dalším zajímavým
střepem byly korejské svatby. Jsou to doslova kolosální události, které mohou
rodinu doslova finančně zruinovat, přesto jsou však společenským standardem. K
této události se pronajímají celé hotely a je běžné, že ženich pozve celý
podnik, ve kterém pracuje. Svatba, na kterou přijde 100 lidí, je pro chudáky.
400 lidí není ani průměr, spíše taková menší svatba. S lehkostí tak padne
x-letý plat.
Aby k nějaké svatbě
mohlo dojít, musí se samozřejmě (ideálně) dva lidé nějakým způsobem seznámit. K
tomu dochází různými přirozenými i méně přirozenými způsoby. Z těch
nejvtipnějších jsou schůzky ve výtahu. Aby si lidé ušetřili čas, domluví se
spolu, že se sejdou v nějakém hotelu v konkrétním patře. Jeden člověk čeká na
chodbě a druhý jede ve výtahu. Rozhodnutí je na tom, kdo jede ve výtahu. Buď
vystoupí a projeví tedy ochotu dále se seznamovat a nebo jede dál a tím veškerý
kontakt skončil. Ale řekněte mi někdo - co, když na té chodbě stojí více lidí?
Tak to tedy byly
takové střepy střepů. Jak už jsem se zmínila, nebudu se tady pokoušet zprostředkovat celou přednášku - i tak mám obavy, zda jsem vše příliš
nepřekroutila. Pokud máte zájem přečíst si něco, co by bylo obsahově podobné
této přednášce, asi bych vás odkázala na knihu V Koreji se Korejcům nevyhneme.
Bohužel jsem se k ní však sama ještě nedostala, takže toto doporučení činím jen
na základě informací vylovených z hlubin internetu.
Protože japanisté se alespoň nějaké formě styku s Koreou prostě nevyhnou, není důvod, proč bych tady dále nemohla na toto téma psát. Ačkoliv mě baví
kreslit, nemohu tvrdit, že bych byla nějaký velký, doposud neobjevený umělec.
Lhala bych, kdybych řekla, že se orientuji ve světě umění. A proto pro mě byla
návštěva vernisáže korejské tradiční malby v podání malířky Goun Sang-Jeong
Park úplně prvním zážitkem tohoto typu. Tato poměrně komorní událost proběhla 11. 10. v rámci Korejských dnů 2015 v prostorách Ostravského muzea.
Českou národnost v
sobě nezapřu a volný vstup tedy těšil nejen mou peněženku. Z doslechu jsem
věděla, že se na takových událostech obvykle vyskytuje občerstvení, ale přiznám
se, že já i můj žaludek jsme v tu chvíli byli zarytými skeptiky. Naše
pochybnosti však byly velmi mile zažehnány kelímkem pohankového čaje (zajímavá
chuť, ale genmaicha je prostě lepší) a krekry z mořských řas, které
chutnaly podezřele jako senbeie. Teď si nadávám, že jsem opět nezkusila pepero
(korejské pocky), ale ono to vypadalo moc sladce a k tomu pohankovému čaji se
mi to moc nezdálo.
Vernisáž byla
zahájena krátkým proslovem paní magistry Jany Hajzlerové, která vypadá tak
sympaticky a mladě, že se mi nechce věřit, že je předsedkyní Česko-korejské
společnosti. Ačkoliv korejština není můj obor, mám toho naposloucháno dost na
to, abych mohla tvrdit, že mluví naprosto úžasně.
Samotná paní malířka
- milá paní pravděpodobně ve středním věku, oděná ve třpytivých a velmi
slušivých šatech - velmi krátce okomentovala každý z vystavených obrazů,
tlumočena velmi sympatickou Korejkou studující bohemistiku v Brně (stále mě
fascinuje, že se do toho někomu chce). Jen byla možná trochu moc tichá a souhra
parket a podrážek příliš hlučná. Zvládla jsem však pochytit, že ve své malbě
stejně jako tradiční asijští malíři hodně pracuje s prázdnými plochami a
symbolikou květin a zvířat.
A ačkoliv o umění nic nevím, paní malířka
rozhodně docílila toho, že každá malba měla na diváka odlišný efekt. Snažila
jsem se to všechno zdokumentovat, ale mé třesoucí se ruce v kombinaci s
mizerným foťákem v mobilu nevyústily v příliš kvalitní fotografie. To, jestli
se alespoň část kouzla těchto maleb přenesla i na jejich méněcenná vyobrazení,
však můžete posoudit sami. Mé osobní preference mě táhly spíše k černobílým
minimalistickým kresbám než k zářivým květům záhadných korejských rostlin.
Tento kulturní
zážitek jsme měli možnost zapít rýžovým alkoholem makkoli, kterému se podle
wikipedie říká farmářská pálenka a je překvapivě dobrý. Člověk nikdy neví, co
by měl od mléčně zbarvených nápojů čekat, ale v tomhle případě jsem byla moc
mile překvapena.
Pak přišla ta vtipná
část - po krátké pauze byl zahájen workshop korejské malby. Doposud jsem měla
za sebou jen dvě hodiny čínské kaligrafie a nějaké předchozí nezávazné blbnutí
se štětcem podle knížek a youtube videí. Byla jsem zvyklá na poměrně malé štětečky
z česky předražených kaligrafických sad, ne na takové monstrum, které jsem
dostala k dispozici. Taky jsem doposud neměla tu čest s papírem přímo určeným
pro tušovou malbu a nebyla jsem tedy připravená na jeho extrémní savost.
Myslím, že není
třeba říkat, že žádný můj tah nevyšel zcela podle plánu a původně malé kvítky
skončily jako velké rozpité kaňky. Kolegyni vedle se rozhodně dařilo mnohem
lépe. Starší paní po mé druhé straně na tom ovšem byla podobně jako já a to mě
trochu utěšilo. Navíc měla se svým manželem ty nejzajímavější slovní výměny o
tom, zda se jedná o obtížnou výtvarnou techniku nebo ne.
Při odchodu jsem se
snažila prakticky využít své chabé znalosti ze školy a alespoň se pěkně
korejsky rozloučit, ale myslím, že jsem musela působit velmi vylekaně a
nepřirozeně, tak jsem se radši co nejrychleji vypařila z místnosti. Všechno to
uteklo velmi rychle. Vernisáž i s workshopem trvala něco málo přes hodinku.
Byla to ovšem hodina moc příjemně strávená. Pokud tedy budete mít během
příštího týdne nebo příští rok čas si na nějakou akci v rámci "Korejských
dnů" zajít, rozhodně vám to můžu jedině doporučit.
První recept je tady! A není to nic jiného než miso polévka,
součást tradiční japonské snídaně.Chutná výborně a díky jejím účinkům na zdraví se o ní někdy mluví jako o
„zázraku japonské dlouhověkosti“. Mimochodem, věděli jste, že dříve Japonci
běžně žádali o ruku své milované se slovy:„Misoširu wo cukutte kudasai ” tedy „Prosím, vař mi miso polévku“ ? Taková romantika...
Protože není neobvyklé, že studenti japonštiny dříve nebo později začnou laškovat s korejštinou, a já jsem nejen v tomhle ohledu naprostý stereotyp, přináším vám recenzi na okouzlující aplikaci k procvičování hangeulu a výslovnosti. Jedná se o PopPopping Korean Pronunciation od Hansol Education a ano, je to skoro stejně děsivé, jak to zní.
Na první pohled zaujme grafické zpracování aplikace. To je patrně zaměřené především na děti, ale nebojím se tvrdit, že jako (aspirující) studenti japonštiny a/nebo korejštiny máme velké předpoklady k tomu, aby nás to naprosto uchvátilo. Budou si z nás totiž utahovat žvýkačkově barevné příšerky.
Japonské kuchyni jsem propadla před několika lety. Fascinují
mě na ní její pro nás neznámé chutě a vůně a to ani nemluvím o tom, jak je
japonské jídlo zdravé.No posuďte sami,
nevypadá to lákavě?