Novoroční koncert Česko-japonské společnosti 2015

photo by Chmee2 – Vlastní dílo. Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

JE SOBOTA, 24. ledna 2015. Zatímco se s kamarádem zmateně motáme kolem Václavského náměstí, neúprosně se blíží třetí hodina, chvíle, kdy má začít novoroční koncert Česko-japonské společnosti. Cílem našeho bloudění je pasáž Lucerna, ale jelikož jsme organizovaní, vždy předem skvěle připravení lidé, samozřejmě zahneme na zcela opačnou stranu. Když se konečně dostaneme k Lucerně, zbývá nám asi deset minut a jelikož je to naše premiéra, nejsme ani trochu připraveni na to, jak velká Lucerna samotná je. Po chvíli zmateného pobíhání kolem obchůdků se ptáme paní, která v okénku prodává lístky do kina, jestli neví, jak se dostaneme do Mramorového sálu, a paní nás laskavě nasměruje k velkým schodům hned za námi.

Vybíháme nahoru a já si v duchu gratuluji, že se mi kamaráda, který jinak ani s Japonskem, ani s klasickou hudbou nemá mnoho společného, podařilo přesvědčit, aby mi toto sobotní odpoledne dělal společnost, protože mám nepříjemné tušení, že bych to tady nikdy nenašla. Pokud náhle zvýšená koncentrace japonsky vypadajících lidí v jedné místnosti o něčem může vypovídat, dovolila bych si soudit, že jsme na správném místě. Míříme ke stolečku, kde nějaká mladá Japonka předává programy. Pár, který opatrně následujeme, ona slečna oslovuje japonsky a já okamžitě začnu panicky prohledávat nejtemnější zákoutí své mysli ve snaze objevit ty patřičné fráze, které v téhle situaci použít a které bych po půl roce studia japonštiny asi měla znát. Má snaha se nicméně setkává s těžkým neúspěchem, a tak se slečna musí spokojit s tím, že program s úklonou přijímám do obou rukou, protože mi něco našeptává, že by se to snad takhle mohlo dělat.

Vsadila bych obsah své peněženky na to, že se červenám jako každé rajče, které se rozhodlo účastnit se jakékoliv kulturní události, a tak raději pomáhám kamarádovi hledat místa k sezení. Atmosféra sálu samotného jemně osciluje na hranici elegance a okázalosti a já se musím pozastavit nad tím, jak je možné, že je na událost v podobných prostorách vstup zdarma, ať už je sponzorem kdokoliv. Zatímco čekáme, až to všechno vypukne, bavím se tím, že se snažím rozluštit znaky textu k jedné z písní, která je na programu. Bohužel jich přečtu sotva polovinu a kamarád se nesmírně baví tím, že v mém podání v textu převažuje "něco něco" nad jakýmkoliv srozumitelným obsahem.

兎追ひしかの山、小鮒釣りしかの川

夢は今もめぐりて、忘れがたき故郷

 如何にいます父母、恙なしや友がき

雨に風につけても、思ひ出づる故郷

 志をはたして、いつの日にか帰らん

山はあおき故郷、水は清き故郷

A konečně je to tady, přichází moderátoři - Japonka a Čech v tom správném duchu česko-japonské spolupráce. Paní moderátorka mě okamžitě uchvátí. Je to ten typ Japonky, o které byste se nebáli tvrdit, že by mohla být matkou, ale stejně byste se zdráhali hádat, že jí je více než čtyřicet. Na druhou stranu, je to Japonka, takže by jí klidně mohlo být kolem padesáti a pořád by mohla vypadat stejně skvěle. Způsob, kterým událost moderuje, mi je kouzelně povědomý. V životě jsem nebyla v Japonsku (alespoň zatím!), ale najednou si připadám, jako by se Lucerna přestěhovala z Prahy do Tokia. Slyšet japonštinu naživo od někoho jiného než universitních učitelů je neskutečně krásný zážitek.

Koncert zahajuje japonské flétnové trio - údajně jejich světová premiéra na veřejnosti a ještě k tomu bez zkoušky, jak poznamená paní moderátorka. Žádá nás tedy, abychom trio přivítali kromě potlesku i s velkým úsměvem, aby nebyli příliš nervózní. Mé hudební vzdělání je mizivé, rozhodně však dovedu ocenit jak bezděčně ale zároveň komplikovaně se zvuky všech tří příčných fléten vzájemně prolínají. Dle programu právě posloucháme Furusato (Domovina), jednu z nejznámějších japonských dětských písniček. Flétnisté se tváří roztomile vážně a já musím obdivovat jejich výkon. Vždyť vypadají maximálně na žáky druhého stupně.

Jejich místo na jevišti přebírá ženský sbor Grace Singers. Paní moderátorka je uvádí jako sbor maminek žáků místní japonské školy, které mají rády zpěv. Své vystoupení začínají skladbou Nada Sósó, která vznikla ze spolupráce japonské (okinawské) kapely BEGIN a folkové a jazzové zpěvačky Morijamy Rjókó. Jedná se o smutnou, svým způsobem hořkosladkou píseň, která zní ve sborovém podání skvěle, a Grace Singers ji podávají velmi citlivě. 

Následuje japonsky zpívaný cover Fosterovy "The Prayer" a poté se ke sboru připojuje Jukiko Šrejmová Kindžo, operní zpěvačka aktuálně vystupující v Národním divadle. Okinawská lidová píseň Hana je zpívaná velmi vysoko, rozhodně však nemůžu tvrdit, že by na sebe veškerou zátěž brala paní Jukiko, a já tedy smekám pomyslný klobouk celému sboru. Grace Singers se nicméně prozatím loučí a následuje sólový set paní Jukiko. Začíná další okinawskou lidovou písní Dandžu Karijuši a pokračuje Slováckou písní, Dvořákovým Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka a svůj výstup završuje rovněž Dvořákovou skladbou "Když mne stará matka zpívat učívala".

Je krátká přestávka a kousek od nás si sedá nějaká paní s asi čtyř, možná pětiletou dcerou. Jak ji sleduji, jak se střídavě schovává mamince na klín a pak má potřebu sedět na své vlastní židli, nostalgicky vzpomínám na doby, kdy bych ani já dlouho neposeděla na jednom místě. Říkám si, že kdyby přišla k nám, určitě bych svou znalost japonštiny dokázala mobilizovat natolik, abych si s ní mohla malinko popovídat, nicméně na mne akorát vyplázne jazyk, a tak se musím spokojit s tím, že dnes procvičuji japonštinu pouze pasivně.

Po přestávce nastupuje český ženský sbor Carmina Bohemica s kombinací českých a moravských lidových písní jako jsou Rožnovské hodiny nebo Dyby byla Morava. Tady se musím zamyslet nad tím, jak velký se zdá být obecný rozdíl mezi českými a japonskými lidovými písněmi - alespoň v rámci výběru tohoto koncertu. České písně v sobě nesou velký energický náboj a člověk má chuť začít se točit, tleskat nebo klepat podpatky. Japonské písně se zdají klidnější, reflektivnější, obecně melancholičtější, spíše hořkosladké než vyloženě smutné - možná prostě všechno to, co v sobě zahrnuje koncept "mono no aware". Proto ve mně koncert evokuje představu klidné bouře - něčeho, co je samo o sobě tak trochu oxymóron, a přece lze nalézt jednotu v kontrastu.

Sbor Carmina Bohemica nicméně vystupoval i v Japonsku, a tak nám předvádí dvě japonské písně, se kterými tam měl vždy úspěch - Marimo a Sakura. Zjišťuji, že se můžu vzdát jakéhokoliv pokusu o nestrannost, protože i v jejich podání se mi japonské skladby poslouchají daleko lépe než ty české. Na závěr se k nim rovněž připojí paní Jukiko a společně zpívají Panis Angelicus.

Za chvíli se cítím, jako bych měla blízko k infarktu, protože se na jevišti objevují také Grace Singers a moderátoři nám s úsměvem oznamují, že nyní budeme zpívat všichni společně a očekává se také účast publika. Začíná se opět Domovinou; text, který máme k dispozici, je ovšem onen text ve znacích, a tak mi (a asi většině českého publika) nezbývá nic jiného než pasivně sledovat. Dále je na řadě Ó makiba wa midori (Ej, lúčka, lúčka) - asi největší překvapení dne, protože kdo by kdy řekl, že zrovna taková česká písnička je v Japonsku velmi populární? Natolik populární, aby se objevovala v učebnicích. Jak bychom tedy lépe mohli vzdát hold česko-japonské spolupráci než zazpívat si ji v obou jazycích?

Jako úplná třešnička na dortu přichází malý experiment. Grace Singers a Carmina Bohemica zpívají společně - každý sbor verzi ve svém rodném jazyce. Tady je nutné poznamenat, že Carmina Bohemica má asi tak trojnásobnou početní převahu, takže z japonské verze není mnoho slyšet. I tak je to však příjemné zakončení celé události a nyní už nezbývá nic jiného než těšit se na příští rok.

Disclaimer: Všechna videa jsou pouze ilustrační a nepatří autorovi tohoto článku.